Jedna ze zajimavych stranek historie ostrova Gasparilla je sledovani, jak neco noveho zacalo a pak zase skoncilo. Nove vzdy prineslo neco zajimaveho a kazda ztrata vzdy s sebou vzala kousek te romanticke minulosti.
Zacalo to toho roku 1521, kdy soucasnik a kamos Krystofa Kolumba Ponce de Leon (zucastnil se druhe Kolumbovy vypravy, ale uz se s Kolumbem nevratil do Spanelska) pristal na ostrove Gasparilla s dvemi lodmi, 200 muzi, 50 koni a jinym domacim zvirectvem a hospodarskym zarizenim a byl okamzite napaden Indiany. Ponce de Leon hledal fontanu mladi, a hledal pomerne dobre, protoze pristal jen asi 10 mil vedle. Misto, kde tu fontanu mladi nasel, se dnes jmenuje Warm Mineral Spring, je soucasti mestecka North Port a je tam obrovsky krater s teplymi prameny, asi jako v madarskem Hevizu, kde se muzete namatlat smradlavym blatem a omladnout. Jsou tam lazne, vstupenka stoji sedm padesat a Ponce de Leon ma pred vchodem sochu. Jinak s Poncem de Leonem to dopadlo spatne. Kdyz byli kratce po pristani napadeni Indiany (byli to Indiani kmene Calusa, co se po nich dnes jmenuje Caloosahatchee River), byl zranen ostepem a museli z Floridy vycouvat a jet zase pryc. Jedna z lodi byla zahnana az na pobrezi Mexika a lod, na ktere byl Ponce de Leon, se dostala na Kubu, kde na nasledky zraneni zemrel.
Moderni historie ostrova Gasparilla zacala okolo roku 1877 vybudovanim "rybiho rance", ktery kapitan Peacon vystavel na severnim konci ostrova smerem na Charlotte Harbor. Jisteze to nebyl "ranc" v texaskem slova smyslu, kde se chovaji kone, ale byla to vlastne fabrika na soleni ryb, zvanych mullet a mullet roe, ktere tam privazeli mistni rybari. Mnozstvi bylo dle historickych zaznamu temer milion liber rocne.
Rybarsky tabor, kde zili rybari a jejich rodiny, na sever od rance pak vyrostl do vesnice jmenem Gasparilla, plne malych drevenych domecku. A to byla cela populace ostrova - snad jen s vyjimkou majaku a karantenni stanice na jiznim konci ostrova.
V roce 1880 byly objeveny velka loziska fosfatu, pouzivane vyhradne jako hnojivo, blizko Arcadie, podel Peace Riveru ve vnitrozemi. Aby bylo mozno dopravit fosfat nekam k hluboke vode a lodmi jej exportovat do sveta, nastoupila dalsi z NOVYCH veci - zeleznicni trat z Arcadie vedouci az na jizni konec ostrova do rovnez nove vybudovaneho pristavu.
Zhruba v tu dobu zacala i prumyslova vyroba ledu - ano, ledu tady na Floride napred ve vnitrozemi a pak primo tady na ostrove. A to znamenalo, ze NOVA moznost posilat cerstvou - tedy zmrazenou rybu - v zeleznicnich vagonech zaroven znamena KONEC soleni ryb a konec Peaconova rybiho rance. Uzavreni Peaconova rybiho rance byla prvni z velkych ztrat ostrova Gasparilla - postupnych ztrat, ktere eventualne zcela zmenily charakter ostrova.
Mezi lety 1914 az 1945 vesnice Gasparilla stale jeste zila cilym zivotem, ale po valce zacal rychle rust mesto Boca Grande na jiznim konci ostrova, ktere proste odcerpalo obyvatele ze zbytku ostrova. Vesnicka Gasparilla zacala chatrat a v polovine padesatych let byly zbyvajici budovy zbourany a odklizeny.
Predtim - v roce 1912 - byl oficialne otevren novy pristav Boca Grande na jiznim konci ostrova, kde se prekladala obrovska kvanta fosfatu z prijizdejicich vlaku na lode. Ale nic netrva vecne - o nekolik desitek let pozdeji se ukazalo, ze preprava fosfatu vlakem vnitrozemim az do pristavu v Tampe je ekonomictejsi a tak se provoz v pristavu Boca Grande zmensoval a zmensoval az zmizel docela. Posledni nakladni lod plna fosfatu odjela z pristavu v Boca Grande v roce 1979.
Mezitim, od toho roku 1912, kdy pristav a zeleznice jely na plne obratky, se mesto Boca Grande postupne rozrostlo. Podle jedne z puvodnich verzi Gasparilla Inn otevrela pro hosty, zacaly rust vystavne domy pro prachate "zimni obyvatele" , pro ty, co prijedou jen pres zimu, protoze se to na severu neda vydrzet a v lete jedou zase zpatky a obycejne domy pro celorocni obyvatele.
A jak mesto Boca Grande rostlo, tak se zaroven objevovaly nove, drive nevidane sluzby - jako treba tramvaj! Ano, Boca Grande mela tramvaj! Mesto ji postavilo v roce 1910 a vedla z centra mesta do pristavu na jiznim konci. Pocet pasazeru ale nikdy nebyl dostatecny na to, aby jizdne pokrylo naklady a tak tramvaj v Boca Grande vyjela naposledy v roce 1920. Zase jednou neco naposledy...
Zhruba od roku 1910 zacal jezdit osobni vlak z velkych mest na severu do noveho resortu Boca Grande po stejne trati, co se driv prepravovaly fosfaty. Ovsem, kdyz byl postaven silnicni most z pevniny na severni konec ostrova, byl ostrov najednou dosazitelny osobnimi auty a to byl uplny konec zeleznicni dopravy. Posledni osobni vlak z Boca Grande odejel v roce 1958 a posledni vlak jakehokoliv druhu projel trati z Boca Grande v roce 1981. Zbytky piliru zeleznicniho mostu porad jeste v mori stoji a sedavaji na nich pelikani, jsou od tech pelikanu posrane do bila...
Pak tu byl jeste i motorovy privoz - lod, ktera prevazi auta z jedne strany na druhou - tedy ferry. Privoz zacal jezdit z Placidy na ostrov v roce 1929, ale zase, kdyz byl dobudovan silnicni most, tak byl s privozem taky konec. Posledni privoz vyjel v roce 1958.
A jeste tu bylo kino! Jedine kino na ostrove otevrelo sve dvere rostouci ostrovni populaci poprve v roce 1928. Jenze pak prisla televize! A tak se posledni kino "a last picture show" konalo v roce 1977.
V roce 1929 otevrel Joseph Spadero novy a obrovsky Boca Grande Hotel na miste, kde je ted Boca Bay jizne od First Street. Byla to luxusni instituce, plna znamych osobnosti a mezinarodnich hostu. Nabizel atrakce, ktere Gasparilla Inn nenabizel - golfove hriste, staje s konmi, tenisove dvorce a soukrome letiste. Ale po Spaderove smrti hotel zacal upadat. Posledni navstevnik opustil hotel v roce 1961. Budova byla zbourana v roce 1975.
Jak jste si jiste vsimli, rok 1929 byl velice aktivnim rokem na ostrove. V tom roce byla take postavena nova velka skola na rohu First Street a Park Avenue v Boca Grande pro mladez z ostrova Gasparilla a okolnich ostrovu. Ale po triceti letech zacal pocet studentu klesat, az na pocet, kdy udrzovat skolu na ostrove nedavalo smysl. Posledni zaci odesli a posledni "graduation" byla v roce 1963. Od te doby deti z ostrova navstevuji skolu na pevnine a Lemon Bay High School na brehu Lemon Bay - Citronove zatoky, kam uz chodily i moje deti.
Tak nejak to bylo - vzdycky neco zacalo a pak to zase skoncilo. Snad to tak ma byt. Je to smutne? Nevyhnutelne? Asi oboje.
Rosta
-------------